Medvídci
Medvědovití jsou velicí savci z řádu šelem. Mezi medvědy najdeme největší šelmu vůbec, je jím poddruh medvěda hnědého – kodiak.
Panda velká(Ailuropoda melanoleuca – doslovně „kočičí-stopa černá-a-bílá“, čínsky: 大熊貓; pinyin: dà xióng māo) je savec nyní řazený do čeledi medvědovití, který pochází z centrální Číny. Panda velká žije v hornatých oblastech, jako Sečuán a Tibet. Od druhé poloviny 20. století se panda stala národním symbolem Číny a je zobrazována na čínských zlatých mincích.Čínský název je složenina „medvěd-kočka“. Západní ekvivalent panda pochází od její vzdálené příbuzné pandy červené, jde o francouzskou adaptaci nepálského slova „požírač bambusu“. Dokud nebyla známa tato příbuznost (panda červená byla objevena v roce 1901), byla panda velká známá jako medvěd černobílý. Díky nejasné taxonomii získala v jednotlivých jazycích řadu ekvivalentních vědeckých pojmenování, v latině například Ailuropus melanoleucus, v češtině ještě panda černobílá a medvěd bambusový.Po mnoho desetiletí byla přesná vědecká klasifikace pandy předmětem debat, protože jak panda velká tak panda červená sdílejí vlastnosti medvědů i mývalů. Nicméně genetické testy odhalily, že panda velká je vskutku medvěd a patří do čeledi medvědovití. Jí nejblíže příbuzný medvěd je medvěd brýlatý z Jižní Ameriky. Panda velká žije téměř nepřetržitě uvnitř bambusových houštin. Přestože se řadí mezi šelmy, je její potrava převážně rostlinná. Její trávící ústrojí má sice stavbu obvyklou spíše pro masožravce, unikátní bakteriální mikroflóra ve střevech jí však umožňuje bez problémů tuto těžkou potravu strávit. Po odborné stránce je všežravcem, neboť je známo, že se příležitostně živí vejci a spolu s bambusem konzumuje také nějaký hmyz. Jsou to pro ni nezbytné zdroje bílkovin. Při žvýkání se jí třesou uši. Její tlapa je velmi neobvyklá; s „palcem“ a pěti prsty; "palec" je ve skutečnosti modifikovaná kost zápěstí. Stephen Jay Gould o této skutečnosti napsal pojednání; jeho název Palec pandy (The Panda's Thumb) pak použil jako název své knihy. Panda velká patří k ohroženým druhům, nebezpečí se zvyšuje s postupujícím narušováním jejích přirozených lokalit a velmi slabou porodností ať už v zajetí nebo v přírodě. Věří se, že v přírodě žije ještě 1 600 jedinců. Panda velká je symbolem Světového fondu na ochranu přírody.
Západ se poprvé seznámil s pandou velkou v roce 1869 díky cestovnímu deníku francouzského misionáře Armanda Davida (1826–1900). Veřejnost si pandu velmi oblíbila, přinejmenším díky tomu, že je na první pohled roztomilá jako dítě a podobá se živému plyšovému medvídku. Fakt, že je obvykle zobrazována pokojně žvýkající bambus, na rozdíl od lovu, také přispívá jejímu obrazu nevinnosti. Zapůjčování pand velkých americkým a japonským ZOO tvořilo důležitou část diplomacie Čínské lidové republiky v 70. letech 20. století a tvořilo první kulturní výměny mezi ní a Západem. Od roku 1984 pandy přestaly být používány pro diplomatické účely. Namísto toho začala Čína nabízet zapůjčení pandy ostatním národům na 10 let. Obvyklé podmínky půjčky činí 1 000 000 $ za rok a ustanovení, že jakékoliv mládě narozené v době půjčky patří Čínské lidové republice. V roce 1998 soudní proces vedený WWF podnítil požadavek amerického ministerstva ochrany přírody (U.S. Fish and Wildlife Service), aby americké ZOO hledaly takové cesty k dovozu pand, které zajistí přesměrování alespoň poloviny částky požadované Čínou do ochrany jejich přirozeného prostředí. Ministerstvo hodlá povolovat jen dovozy pand, které tuto podmínku splní.
Medvěd brýlatý Tremarctos ornatus, kterému se někdy říká Andský medvěd, je jedním z menších druhů medvěda. V kohoutku měří 70-90 cm a délka těla činí 130-210 cm. Samec váží 130-200 kg, zatímco samice jen 40-65 kg. Jeho rodové jméno (Tremarctos) je odvozeno od bílé srsti okolo očí, díky které vypadá, jako kdyby nosil brýle. Ornatus v latině znamená ornament nebo ozdoba a lze takto nazvat veškerou medvědovu bílou výzdobu na jeho jinak černé srsti. Výskyt: Medvěd brýlatý žije v horách na severozápadě Jižní Ameriky v nadmořské výšce 200 až 4500 metrů. Lze ho tedy v přírodě spatřit jen ve Venezuele, v Kolumbii, Ekvádoru , v Bolívii a v Chile. Medvěd brýlatý je jediným zástupcem medvědovitých, který žije v Jižní Americe, a zároveň je také jediným z rodu Tremarctos. Tento druh je ale nejvíce ohroženým druhem medvěda na světě (nepočítáme-li Pandu velkou), protože je závislý na deštném pralese a díky jeho kácení a přeměňování na zemědělskou půdu utrpěl tento druh značnou újmu. Navíc je loven domorodým obyvatelstvem. Lze ho ale také potkat i na travnatých pláních a v křovinách.Způsob života a potrava:Medvěd brýlatý je typický denní živočich a samotář, ale není teritorální. Tento druh medvěda si pomocí silných větví staví hnízdo na stromě, kde tráví dost času. Proto se rád zdržuje ve vlkých lesích, kde nalézá i dostatek potravy. Je vegetarián, takže požírá listy, trávu, kořínky a plody ovoce. Na severozápadě území svého výskytu se živí i mladými palmami, které vyrve ze země i s kořenem. Dovede se ale i vyšplhat až do koruny dospělé palmy, na které jí ořechy a listy. V sušších oblastech požírá kaktusy. Jídelníček si občas zpestří pojídáním hmyzu či zdechlin. Rozmnožování: Tito mdvědi se páří ve velmi odlehlých končinách, které jsou velmi těžko dostupné, takže se toho neví mnoho, ale ví se, že samice přivádějí svá 1-3 mláďata na svět v červenci po asi 250denní březosti. Ta jsou při narození slepá a křehká, takže je samice při jakýchkoliv známkách nebezpečí zuřivě brání, podobně jako samice jiných druhů medvědů. Poté, co mláďata povyrostou, jsou velmi hravá a pořád vylézají na okolní stromy nebo skály. U matky se zdržují ještě asi tak rok, než vyrostou tak, že se postarají sama o sebe. Pohlavně dospějí ve 2 letech života
Medvěd malajský (Helarctos malayanus), nazýván indonézsky a malajsky jako Boreang Madu („medový medvěd“), je nejmenším příslušníkem čeledi medvědovitých. V kohoutku je vysoký jen 70 cm a tělo má dlouhé 1,1-1,4 m. Jeho hmotnost je 27-65 kg s tím, že samice jsou lehčí než samci. Je většinou černý a na krku má bílou skvrnu ve tvaru podkovy. Vyskytuje se v Indočíně, v Indonésii a Malajsii. I když je to plaché zvíře, k člověku se chová poměrně přátelsky. Domorodí obyvatelé ho dokonce chovají jako domácího mazlíčka, ale zároveň byl dříve také hojně loven. Nyní je na celém svém území chráněn. I přesto ale jeho početní stavy klesají, jelikož dochází k ničení deštných lesů. Medvěd Malajský totiž těžce snáší změny životního prostředí. Medvěd malajský má velmi pestrý jídelníček všežravce, ale ze všeho nejraději má včelí med, za kterým je ochoten vylézt na strom. Dále se živí ovocem a termity, které vylizuje svým neobvykle dlouhým jazykem z otvoru vytvořeném rozerváním termitiště tlapami.
Medvěd pyskatý Melursus ursinus je jedním z menších druhů medvěda. V kohoutku měří 60-90 cm a délka těla činí 150-190 cm. Jeho hmotnost se pohybuje v rozmezí 90-140 kg. Samice bývají lehčí. Má černou srst a na hrudi ho zdobí bílá skvrna do tvaru půlměsíce. Tento druh medvěda obývá suché lesy v nížinách východní Indie a Srí Lanky. Tyto 2 populace jsou pro svou vzájemnou izolovanost někdy považovány za poddruhy medvěda pyskatého. Dříve se však vyskytoval na daleko větším území, jenže byl intenzivně loven, protože byl považován za nebezpečnou škodnou. Dnes je ale více ohrožen ničením životního prostředí. Ačkoliv nejsou známé údaje o početním stavu tohoto druhu, je klasifikován jako zranitelný druh. Medvěd pyskatý, na rozdíl od ostatních medvědů, je obvykle aktivní za soumraku a v noci. Živí se obvykle všekazy a mravenci, jejichž hnízda rozebírá svými silnými tlapami. Termití hnízda mají velmi tvrdý povrch, takže se medvědovi hodí i jeho pevné, srpovitě zahnuté drápy, které neváhá použít při sebeobraně nebo při lezení po stromech. Pomocí drápů vyseká do hnízda úzký otvor a pak začne do tlamy nasávat všekazy a jejich larvy. K tomu mu slouží jeho zvláštně uzpůsobený jazyk, který je schopen stočit do úzké trubičky. Svůj čenich přitiskne k otvoru a smotaným jazykem vysává obsah termitího hnízda jako s brčkem. Při tom má uzavřené nozdry, aby mu žádný hmyz nevlezl do čenichu. Medvěd pyskatý je jinak schopen uživit se vším možným, například medem, ptačími vejci nebo plody na stromech. Svou potravu hledá výhradně čichem, neboť má špatný zrak a velmi špatný sluch. Medvěd pyskatý je většinou samotářský typ. Dokonce se příliš nestýkají ani v době rozmnožování, což je prakticky po celý rok, kromě jedinců žijících v severní oblasti svého výskytu, kde je doba páření omezená na červen. Samec se totiž páří jen s jednou samicí, takže souboje jsou spíše vyjímkou. To je také důvod, proč nejsou samci medvěda pyskatého oproti samicím tak vzrostlí jako jiné druhy medvědů. Samice je březí 7 měsíců a rodí 2-3 holá mláďata ve své dobře schované noře. Jakmile trochu povyrostou, jsou mláďata zachycené na zádech matky a nechají se nosit. Po několika týdnech jsou již mláďata vcelku samostatná, ale zůstávají s matkou ještě 2-3 roky téměř do dospělosti. Ač jsou medvědi pyskatý malého vzrůstu, je schopná samice s mláďaty bránit své potomstvo velmi odhodlaně.
Medvěd baribal (Ursus americanus) je nejmenším druhem medvěda, který má svůj přirozený domov v Severní Americe. V kohoutku měří okolo 1 m, délka jeho těla je okolo 150 cm, váží okolo 150 kg. Samci jsou mnohem větší než samice. Ačkoli patří mezi šelmy, živí se převážně rostlinnou stravou. Často rozhrabává svými tlapami staré a ztrouchnivělé pařezy, hledá v nich totiž hmyz a larvy. Součástí jeho jídelníčku jsou i ptačí mláďata a ptačí vajíčka, která většinou hledá ve vysokých korunách stromů. Na rozdíl od některých jiných druhů medvědů umí znamenitě šplhat. Do výšin stromů se musí vydávat i pro svoji velmi oblíbenou pochoutku, kterou je med divokých včel. Baribal ale nepohrdne ani včelami samotnými či jejich larvami. Kromě toho, že umí výborně šplhat, dokáže i skvěle plavat. V řekách pak loví ryby. Příležitostně loví i savce, velmi si oblíbil zejména urzony. Také loví kamzíky běláky, ale velmi zajímavým způsobem. Nažene si je na okraj skály, odkud je potom shodí. Baribal je typickým lesním zvířetem. Většinu svého času stráví hledáním potravy. Je to plaché zvíře, snaží se vyhýbat setkáním s jinými medvědy, ať už samotnými baribaly či většími a silnějšími medvědy grizzly. Jeho aktivní život probíhá především v noci, na podzim je ale aktivní i ve dne, shání totiž dostatek potravy pro vytvoření dostatečných zásob tuku pro zimní spánek. Na začátku zimy si baribal začíná hledat vhodné místo, kde by ji přečkal. Nejtypičtějšími místy pro něj bývají brlohy v dutinách stromů, jeskyních, pod vyvrácenými stromy nebo díry, které si sám vyhrabe. V tomto brlohu je někdy schopen strávit až šest měsíců. Probouzí se začátkem května.
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je známá mědvědovitá šelma a jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním o vůbec největšího zemního masožravce. Žije v Evropě, Asii a Severní Americe. Popis: Délka těla: 2 - 3 m ;Délka ocasu: 5 - 20 cm; Hmotnost: 100 - 800 kg; Výška v kohoutku: 87 - 126 cm
Medvěd hnědý je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Zbarvení srsti se značně liší podle několika poddruhů (viz níže), ale všeobecně se pohybuje od žlutavě plavé až po tmavě černou. Mnozí jedinci mají navíc bílý nebo stříbřitý odstín srsti, což má za následek prošedivělý vzhled. Ani velikost není pevně stanovena a kolísá u jednotlivých populací podle množství dostupné potravy. Nejmenším poddruhem je přitom medvěd syrský a největším medvěd kodiak. Přítomnost medvěda hnědého můžeme zaznamenat i podle jeho charakteristických stop - přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí (samec je o 38-50 % větší než samice), mladí jedinci mají do druhého roku života bílý pruh na hrdle.Rozšíření a početnost
Rozšíření medvěda hnědého (červeně).
V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců a dle Červeného seznamu IUCN jde o málo dotčený druh. Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populací, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Chybí na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Prehistorické pozůstatky potvrzují, že medvěd hnědý dříve žil v Asii, Evropě, Severní Americe a v pohoří Atlas v Africe. V mnohých oblastech původního areálu rozšíření je však nyní zaniklý nebo kriticky ohrožený.
Na Aljašce, kde jsou velice hojní, se vyskytuje na východě od Yukonu po Severozápadní teritoria a na jihu od Britské Kolumbie po západní Alberty. Izolované populace žijí v severozápadním Washingtonu, severním Idahu, západní Montaně a severozápadním Wyomingu.Populace medvědů hnědých v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem je velice nízká a čítá odhadem čtrnáct až osmnáct jedinců, z toho navíc nedostatek samic schopných rozmnožování.Postupně bývá díky globálnímu oteplování, které mu dovoluje dostávat se dále na sever, stále hojnější i v arktických oblastech.V Severní Americe medvědi preferují otevřené krajiny, zatímco v Eurasii se zdržují spíše skryti v horách nebo ve vlhkých lesních komplexech a odlehlých krajích. V současné době pro ně představuje největší hrozbu ztráta přirozeného biomu a lov.Rozšíření v ČRV České republice medvěd hnědý plně vyhynul v druhé polovině 19. století; poslední zaznamenaný úlovek byl v roce 1887 v Beskydech. V současnosti se na Moravě a Slezsku vyskytuje stále a občas se odsud toulá dále na západ, jih nebo jihozápad. Nejhojnější je na moravské straně Karpat (např. v Javorníkách nebo Moravskoslezských Beskydech), kam proniká ze Slovenska, kde je významně hojnější. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. je medvěd hnědý v České republice kriticky ohrožený a přísně chráněný druh. Chování:Pokud není medvěd hnědý rušen člověkem, je aktivní především ve dne, ale pokud žije v blízkosti lidí, přešel k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žije samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku, před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší jak 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu často opouští svůj brloh a vydává se za potravou.I přes svůj mohutný vzhled je medvěd hnědý výborný běžec, který dokáže běžet i vyšší rychlostí jak 45 km/h. Potrava:
Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes svou zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit. Například medvědi ze Severní Ameriky spořádají enormní počet hmyzu během jednoho léta, mnohdy i více jak 40 000 jedinců za jeden den, přičemž u nich může tento hmyz zaplnit až jednu třetinu energie získávané z potravy. V Rusku a na Aljašce tvoří hlavní složku jejich potravy ryby, zvláště pak lososi.Medvěd hnědý však útočí i na mnohem větší zvířata, např. mladé jeleny, daňky, srnce, jelence nebo dokonce bizony, občas zabíjí i hospodářská zvířata. Při lovu využívá své ostré zuby na zabití a rozporcování kořisti. Občas vyhledává i mršiny, u kterých využívá svých ostrých drápů pro zastrašení nebo odehnání konkurentů, např. vlků, pum, menších medvědů nebo tygrů. Rozmnožování:
Medvěd hnědý se páří od května do července. Se svým druhem zůstává několika dnů, ale i týdnů. Samice dosahuje pohlaví dospělosti v 5. až 7. roce života, zatímco samci se páří až o několik let později, až když jsou mohutní a silní, což je důležitý předpoklad při soubojích o samice a území. Samice má utajenou březost, kdy se česné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8 měsíční březosti při zimním spánku. V případech, kdy nemá matka dostatečné tukové zásoby se často mláďata rodí mrtvá nebo umírají krátce po porodu. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata. Nejčastěji se rodí dvě, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy měla samice v jednom vrhu pět mláďat. Velikost mláďat závisí na věku matky, lokalitě a množství dostupné potravy. Starší samice rodí zpravidla větší mláďata než samice mladší.Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá a neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním. Velice často se stává, že dospělý samec zabije dospívající mláďata od jiného samce, přičemž zdůrazňuje svou osobu. Starší mláďata v případě nebezpečí nejčastěji prchají na stromy, po kterých umí na rozdíl od dospělců dobře šplhat. V přírodě se dožívá průměrně 25 let, v zajetí až dvakrát tolik.Medvěd hnědý a člověk:Medvěd hnědý byl po několik desetiletích považován za krvelačného zabijáka, často útočícího na člověka a hospodářský dobytek až do velikosti tura domácího. To vedlo k jeho tvrdému pronásledování a vybíjení. Přístup k hospodářskému dobytku se mu navíc zjednodušil od doby, kdy se přestali používat pastevečtí psi na ochranu pasoucích se stád. V současnosti medvědi hnědí v noci v některých lokalitách často navštěvují i města, kde prohledávají kontejnery a popelnice a hledají odpadky, které se dají strávit. Na statky a farmy v některých zemích proniká až dodnes a včetně hospodářských zvířat zde konzumuje i jejich krmení.Medvěd hnědý je také státním zvířetem Finska. Útoky na člověka: Medvěd hnědý útočí na člověka jen velice zřídkakdy a nejčastěji se tak stává pokud ho vyrušíme při konzumaci potravy, pokud je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazíme na samici s mláďaty nebo na samce v období páření. Tento problém existuje např. v Yellowstonském národním parku, Rusku nebo na Slovensku, kde se v posledních letech početnost medvědů hnědých výrazně zvýšila.Pokud se nám opravdu podaří na medvěda ve volné přírodě narazit, měli bysme dodržet několik následujících pravidel. Hlavním je zachovat klidnou hlavu, nekřičet a neutíkat. Většinou se doporučuje zůstat v nehybném stavu, rychle vylézt na dostatečně tlustý a vysoký (!) strom, nebo, pokud jste vysocí, se zpříma postavit, natáhnout ruce do výšky a začít vydávat klidný ale výrazný a hlasitý řev. Pokud máme u sebe batoh nebo tašku plnou potravin a pití, měli bysme ji velice opatrně odhodit co nejdále od sebe. Důležitým pravidlem je přitom se nedívat přímo do jeho očí, což medvěd, hlavně tedy samec, bere jako výzvu k souboji.
Medvěd lední Ursus maritimus (označovaný též jako polární medvěd) je největší druh medvěda. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí 2,5 m a výška vzpřímeného těla se pohybuje okolo 2,4-3,3 m. Samci váží 400–600 kg, samice 300–400 kg.Tento druh medvěda je typický pro severní polární oblasti. Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.Jako jedna z největších šelem nemá lední mědvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá. Lední medvědi začínají s námluvami v době od konce března až začátku června, kdy samci začínají hledat samice, které se už nestarají o mláďata z minulých let. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, samice rodí, obvykle 2 mláďata v jednom vrhu. Stěny v brlohu pak zledovatí díky teplému medvědímu dechu, takže vevnitř se udržuje teplota vhodná pro mláďata (cca 18°C). Medvědice si je navíc přidržuje tlapama ve svém kožichu, neboť se medvíďata rodí holá, slepá a hluchá. Mláďata jsou navíc poměrně malá, neboť se svými 450 až 900 gramy jsou velké jako krysy. Medvědice se o mláďata stará zhruba 3 roky. Pak je odvrhne a v dalším roce se opět páří se samcem, který si ji najde. Lední medvědi pohlavně dospějí ve 3.-5. roce.
Medvěd ušatý (Ursus thibetanus) patří mezi menší medvědy, obývá střední a východní Asii, stoupá vysoko do hor a docela obratně šplhá po stromech. V přírodě se živí hlavně kořínky, žaludy, ořechy, výhonky a jinými plody, je téměř úplný vegetarián, někdy se v jeho jídelníčku vyskytuje také med a hmyz, např. mravenci, a také si občas chodí přilepšit na lidské pole. Charakteristika: Je do značné míry podobný baribalovi. Samec váží 110 – 150 kg, samice 65 – 90 kg. Délka jeho těla se pohybuje mezi 140 a 180 cm. Dožívá se až 25 let. Od ostatních medvědů se medvěd ušatý liší štíhlejší tlamou, černě zbarvenou srstí a především bílou skvrnou do tvaru V či Y umístěnou na hrudi. Delší srst na lopatkách a po stranách krku tvoří dojem límce. Samci jsou přibližně o 20 % větší než samice. Mají skvělý čich, ale zrak a sluch není tak dobře vyvinutý, jak lze poznat i podle jejich dlouhého čenichu a drobných očí a středně velkých kulatých uší. Jejich silné a dlouhé tlapy mají vyzbrojeny dlouhými nezatažitelnými drápy. Chodí pomalu a ostražitě. Při chůzi se dotýkají země jako člověk tedy pěti prsty a patou (jsou ploskochodci), ale v nebezpečí dovedou běhat a šplhat velmi rychle a obratně. Dospělí jedinci tráví více než polovinu své aktivity na stromech, kde získávají potravu. Žije samotářsky kromě období páření v říjnu. Chová se mírumilovně a člověku se vyhýbá. Je-li vyrušen ze zimního spánku svého narušitele může napadnout.Výskyt:Obývá střední, jižní, východní a jihovýchodní Asii. Žije hlavně v tropických a subtropických lesech. Raději žije v hornatých územích, odkud v letním období vystupuje do výšek okolo 3500 – 3700 m.n.m. S blížící se zimou schází níže do údolí. Pro četnost výskytu Medvěda Ušatého je největší hrozba mizení vhodného prostředí a především zvětšující se poptávka po žluči. Žluč medvěda ušatého je považována za léčivou a je již po staletí využívána k léčbě, která se stále používá v tradičním asijském lékařství, jsou chováni na farmách, kde je jim žluč velmi bolestivě odebírána a to při plném vědomí. Odhaduje se, že je v Číně využíváno přes 9000 zvířat. Rozmnožování: Probíhá v říjnu. Samice jsou pohlavně schopné mít mláďata ve druhém až třetím roce života. Březost trvá 6 – 7 měsíců, potom v únoru vrhá 1 – 4 mláďata. Mláďata jsou po narození slepá a holá. Z brlohu odchází společně s matkou během května. V její blízkosti přebývají min. dva roky od narození.